„ Podle mne není příliš těžké dát tu věc do pořádku, ale je k tomu zapotřebí jako ke všemu rozhodnost, jenže víte … u nás ji nenajdete nikde, kde je nezbytná. U nás se teď namísto činů hrají úlohy z bajky o labuti, raku a štice, kteří se zapřáhli do jednoho vozu. Soudnictví táhne na jednu stranu, správa na druhou, zemstvo potáhne na třetí.
Plány a nástiny se sypou jako z rohu hojnosti, ale skutek utek, jelikož každá šelma svoji kůži chrání a bližší košile než kabát. Bez jediné řídící a k tomu směle řídící vůle se v našem chaosu neobejdeme, a tato vůle musí být autorizovaná, její odpověď musí být odpovědí Piláta židům: rozhodl jsem - staniž se. Pak je možné všecko – pořádek a jednomyslné jednání … zkrátka všecko. Ale u nás … Nezajímal jste se, jak to u nás v gubernii chodí? „
„ Prozatím ne.“
„ Škoda, o mnoho jste přišel.“ Nikolaj Semjonovič Leskov: Fatální dobrodružství strýce Oresta, Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Praha, 1981, str. 122 -123
Přemýšlím a nemůžu si vzpomenout na v literatuře popsaný příběh nějakého Rusa, který byl schopný, uplatnil se a došel uznání. Nebo šlechtice, někoho kdo byl schopný a byl za to odměněn. Většinou byl po zásluze potrestán, odsunut stranou, jeho talent zmařen. Pokud tedy nebyl fyzicky zlikvidován. A zdá se mi, že to je výrazný rys ruské literatury. Tedy zřejmě i života. Většinou si je uvědomuju, a to všechny hrdiny knih ruských autorů, jako zmařené talenty, nějak trpně přijímající zmar svých životů. Přístup Východu a Západu k talentům, jejich uplatnění, se výrazně liší. I proto se možná čte více anglosaská literatura.
Z čeho soudím: od čtvrté třídy, tj.asi od 10 let, do myslím 2.ročníku vysoké školy včetně, tj. jestli dobře počítám, 11 let, jsem se učila ruský jazyk a literaturu. Dokonce jsem z ní maturovala. Za jedna. Ve škole jsme se učili o ruské klasické literatuře; v originále dodnes znám větší část dopisu Taťány Oněginovi. Možná je to celý dopis. A dokážu ho odrecitovat. Rusky. I když autor uvádí, že Taťána psala dopis francouzsky a ruská verze je jen jeho neumělý překlad. Četla jsem sama ruskou klasiku, kterou jsem chtěla - ne Tolstého, ale spoustu ruských autorů, z nichž na mě tehdy, okolo 16 let, asi nejvíc zapůsobil Dostojevský, Idiot a Bratři Karamazovi.
V 60.letech začala vycházet Nová sovětská knižnice (NSK), literatura, která se týkala hlavně toho, o čem se do té doby nemĺuvilo a dodnes mi to připadá jako něco, co leží v ruském žaludku, nestrávilo se to, organizmus se s tím nevyrovnal. Nikdo nebyl obviněn, souzen, natož odsouzen. Žádné uznání viny, pokání a očištění. A tím ovlivněná další cesta. Zavřela se za tím (jdeme dál) nebo nad tím (to je hluboko, to se nás netýká) voda. Tábory nucených prací tiše zarůstají, občas se nějaký mladý (vím jen o českých) člověk vydá do Ruska, aby tam nacházel zapomenuté zbytky táborů. Zmapuje to a na Internetu si to můžete prohlédnout. Oficiálně se k tomu stát nevrací. A to nevím, jak se učí dějepis v ruských školách.
Ještě ve vyšším věku jsem objevila autory jako Bulgakov, Bunin a Leskov. V rádiu jsem slyšela povídku Isaaka Babela Historie mého holubníku. Ta mi vzala dech. Lepší povídku neznám. Prožité, výstižně popsané. Působivé. Koupila jsem si knihu povídek. A potom další.
Nepasuji se za znalce. Něco jsem už ale přečetla. Čtu od svých 6 let, tj. nějakých 61 let. Ruskou literaturu: ve škole rusky, sama česky. Dříve světovou beletrii česky. Teď převážně americkou nonfiction, anglicky. Značně různorodě, spokojeně a velmi nesystematicky, podle vlastního výběru. Možná je to výhoda, systém by mi ?ohl od začátku zaměřit a tedy i ovlivnit pohled. Tedy viděla bych více tunelově. Podobně jsem se učila anglicky. Proto mě to tak bavilo. Nepřepepřila jsem si pohled gramatikou. Použila ji, využila ji, ale nebyla to zdaleka hlavní ani jediná část mého studia angličtiny.
Když jsem přijela do Ruska, udivilo mě tam hodně věcí. Kulturní šok. I když jsem v té době četla i ruský časopis Sputnik, v ruštině, a měla jsem tedy být připravená na to s čím se setkám. Byla jsem tam týden, asi v roce 1986, pracovně, v Moskvě a v Krasnodaru (milionové město cca 300 km od Soči, cca 60 km od Černého moře, což bylo znát na lidech, jejich uvolněnosti a oblečení). Protože jsem byla jediná žena ve skupině myslím 7 mužů a prošla jsem celní kontrolou na letišti v Moskvě jako poslední, byla jsem považovaná za politický dozor. Aspoň jsem tak soudila z chování poďobaného mladého celníka, který srovnával mou podobu s fotografií v pasu. Nechala jsem ho při tom. Návštěva byla pro mne dosud nezapomenutelný zážitek. Bez ironie. První, co mě udivilo, bylo, jak málo se toho místně a v pojmenování změnilo v centru Moskvy. Protože jsem krátce předtím přečetla Mistra a Markétku, říkala jsem si, co se kde dělo: tady se rozbila láhev s olejem a tím to všechno začalo ... Taky mě překvapilo, že na dveřích jakési zavřené kavárny v centru byla omluva za zavření. S tím jsem se předtím ani potom nesetkávala. Ani tady ani tam. Ale to jen k souvislostem. Ta návštěva, teď už rozmlžená a zkreslená pamětí, byla opravdu nezapomenutelná. Tady ji zmiňuje jen krátce, jako součást svého backgroundu, ze kterého se soudím.
„ A jaký je váš gubernátor?“
…“ Poradit … na to on je chlapík! Buď tak laskav, milý příteli, a jeď tam! Nakonec si ho přestaneš vážit, staneš se jeho nejlepším přítelem a druhem, a než se vzpamatuješ, nabídne ti vedoucí místo. Vášnivě si potrpí na nové lidi , jenže do půl roku je vyhodí. Je zrovna posedlý zlověstnou vášní pro změny. Náš arcibiskup se dal onehdy slyšet: Tak si myslím, Vaše Excelence, povídá mu, kdybyste byl svůj vlastní podřízený, že byste sám sebe propustil? Tak vidíš, přítelíčku, kdo by mohl být naším Palmerstonem, a on nosí ornát. Až budeš u gubernátora, ne abys ses proboha slůvkem zmínil o arcibiskupovi, protože od té doby, co mu nedovolil přemalovat chrámy, stal se gubernátor zuřivým odpůrcem církve a jen proto jsem s pomocí boží zachránil komisaře Vasiljeva před vězením a uklidil ho do blázince.“
„ Jak se prosím tě snášíš s takovým ?ubernátorem?“
„ Co máš na mysli?“
„ Jak to, že tě nepropustí, když propouští každého?“
„ Proč by mě propouštěl? Propouští výhradně schopné lidi, obzvlášť snaživé, pilné a nadané, Ti mu nedokážou vyhovět. Udělají dobrou práci, jenže on od nich čeká čím dál víc, chce od nich hotové zázraky. A jelikož zázraky se nedají dělat donekonečna, ztratí o ně zájem, ať se sebevíc snaží - a hledá nové pracovníky. No a když všechny schopné vyžene, dělám za ně za všechny já neschopný. Já si nedělám násilí, co se schopností a píle týče. Makám, jen aby se neřeklo- a on je spokojený. S vámi jsem vždycky klidný, povídá. Ze zkušenosti ti dobře radím: když se chceš dnešním vládnoucím úřadům zavděčit a posloužit věci, do ničeho se prosím tě moc nehrň, poněvadž i když se u nás chlubí, že hledají schopné lidi, je to všecko nesmysl- našim úřadům jsou schopní lidé trnem v oku. A ty si zajdi ke gubernátorovi, poraď se s ním pro jeho potěšení a dej tu svou zprávu halabala dohromady. Čert ji vem: časem se všecko uspořádá samo.“
„ Ne, halabala nic dělat nechci. To půjdu radši od toho.“
„ Jak myslíš, ale poslechni mě: měj strpení, nikoho neobtěžuj a nestav se moudrým. Hlavně se nestav moudrým, nebo se všem dočista zprotivíš, a já se tě zřeknu, promiň, kamaráde. Zdrž se tu nějaký čas, okoukni si nás: s kým si tu budeš hrát na moudrého? A já mezitím řeknu gubernátorovi, že přijel schopný člověk, a až dostanou chuť si tě prohlídnout, tak jeď.“ … „ Opět cituji z Leskova, odkaz viz výše, tentokrát str. 130-131.
Asi mi nevěříte, že jsem to nevybrala jako ilustraci současného dění v ČR. Mě to zaujalo už před takovými třiceti lety. Proto se to zdá jako narážka na současné dění, protože je to pořád aktuální. Je to klasika.
To be continued.
Pokračování příště.
