„ Ne všechny ministerské návrhy jsou špatné. Dnes všichni vědí, že vysoké školy mají obrovské potíže s kvalitou. Jsou často uzavřené vnější debatě, nechtějí si připustit, že učí zastaralými metodami. Studenti nejednou mlčky přijímají špatné přednášky, protože pasivita jim usnadňuje cestu k závěrečnému diplomu. Kritické myšlení se na řadě vysokých škol nepěstuje vůbec. ... “ Respekt 10/2012, 5.-11.3.2012, Erik Tabery: Studentské rebelie. Proč stojí za to studentům naslouchat, str.15-16
A bude hůř. Jak občas, opatrně, zmiňuje odborník, genetický fond se zhoršuje. Ale protože to zavání eugenikou, dál se to nerozvádí. Přesto stoupá počet VŠ absolventů. Souvisí to vůbec nějak? ptám se ironicky.
Když už se objevila univerzitní pobočka i ve městě s cca 30 000 obyvateli, bez nějakých výrazných vyučujících, není už celkem co dodávat. Zatímco specializovaná lékařská pracoviště se koncentrují, aby bylo zajištěno, že lékař se setká za rok s nějakým minimálním počtem případů, ve vysokém školství je trend opačný. Univerzita ve Sládkovičovu bude asi vyhledávána. Podle mapy je asi 30 km od východního okraje Bratislavy; zhruba stejně daleko do Nitry a Trnavy. Proč tedy?
Pokud by vám šlo o život, asi vyhledáte lékařské pracoviště někde ve velkém městě, kde je dostupné, navštěvované a tedy asi zkušenější než v malé obci, kde se s danou diagnozou lékař nesetkal celý život. To není nic proti tomu lékaři, ale jistě by I on sám doporučil konzultaci u zkušenějšího kolegy. Ostatně konsilia v nemocnici jsou celkem běžná. U vysokého školství ale nejde o život, ale v lepším případě o vzdělání. V tom horším jen o diplom a titul.
V poslední době se setkávám s absolventy různých VŠ. Převážně humanitních oborů. Brigádníci jsou oni (ony) I já.
Zajímá mě, jaké předměty studovali (spíše studovaly) a na jaké téma dělali (dělaly) diplomky. Dělá to na mě dojem nesouvisle nakupených předmětů, zařazených jen proto, že na dané škole byl někdo, kdo ten předmět učil, bylo třeba ho zaměstnat a tak se tedy předmět zařadil. Předmět, který nesouvisí se studiem, se najednou objeví uprostřed studia, ve 3.ročníku. Nikým nečekán. Na nic nenavazuje. A opět se, nepotřebný pro další studium I praxi, zanoří. Žasnu nad náhodně poskládanou náplní studia. Není to jen můj dojem, sami studenti to potvrzují.
Ostatně v době, kdy byly (nevím, jestli ještě jsou, mé děti už jsou za VŠ), školy financovány podle počtu studentů, nebylo nic jednoduššího než jich přijmout hodně. A pak je vyházet. Škola získá dost peněz a navíc vypadá jako náročná. I když ve skutečnosti bere každého. Některé obory mi připadají jako vyprávění o oboru. Podle předmětů, jejich vyprávěcí náplně a toho, že se do školy prakticky moc nemusí, chodí se na brigády během dne. A pokud je nutno, sednou na to večer a do rána mají vystaráno. Zdůrazňuji, že ne všechny obory. Ale hlavně netechnická studia.
I když i techniky. Můj bývalý kolega, bývalý asistent na VUT, občas zasedal u obhajob diplomek. A pravil, že už dlouho neviděl výkres. U strojařů. To mě, ač nestrojaře, udivuje taky.
Možná, že to brzy dojde do stadia, o kterém mi vyprávěla jedna vrátná na koleji. Vrátní jsou všude dobře informováni, ti kolejní určitě. Vzpomněla na tzv. rychlokvašky. Já jim nezdrobněle říkám rychlokvasy nebo rychlokvachy. To jsou ti, kteří kdysi, myslím v 50.letech, zvládli střední školu (gymnazijního typu) za rok. Včetně maturity. S podmínkou, že nepůjdou na techniky, ale na humanitní obory. Minimálně znalost matematiky by jim musela po takovém studiu chybět. Nestačili by ani pochopit definice, natož něco spočítat. O pochopení souvislostí nemluvě.
Ostatně, podívejte se na žebřík (je dost dlouhý, proto žebřík a na žebříček) porovnávající celosvětově VŠ. Kde jsou české univerzity. Je to smutné a nějak se to moc nelepší. Asi si bohatí absolventi svých škol neváží. A nepodporují je. Možná nevědí, jaký obor a kde vystudovali. Ale něco asi vystudovali. Nějaký diplom mají, ale už si nevzpomenou z čeho a odkud. Často to ani podle jejich úrovně nepoznáte.
Trochu sebeironie nezaškodí, takže závěrem:
“ Kdo je nejostřejším kritikem? Neúspěšný diletant.” Johann Wolfgang Goethe (citováno v KRAUS, duben 2012).
