Zkušenostní jalovost. Pokračování

Existují lidé, kteří nikdy nebyli (tzv.nepracovali) jinde než v politice. Nevím, jaké mají představy o životě. Ale podle toho, jak vystupují, často dosti jalové. V reálném životě by museli vědět, že existuje riziko, že neuspějí. Nebudou mít na nájem. Budou muset vyúčtovat peníze, které dostali. Pokud by je použili na výstavbu vlastního domu, jistě by jim to neprošlo. Pořád mě udivuje, jak snadno se dají peníze, určené na asistenty, externí práce, nájem, zvýšené náklady na ubytování a dopravu přeměnit na peníze navíc, které přilepší rodinnému rozpočtu. Tohle by v normálně fungující firmě dělat nemohli. Jako samostatně výdělečně činní by se asi neuživili; to by museli myslet jinak. Zřejmě když se jde do politiky, bere se to v úvahu.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí, i když v reálném životě by se nedostal ani na místo finančního ředitele firmy. Soudím z požadavků inzerátů. Na to se vyžaduje ekonomické vzdělání a praxe. Pan Kalousek je vzdělán jako já, je absolventem Vysoké školy chemickotechnologické. On ovšem v Praze, já v Pardubicích (teď se škola ovšem jmenuje jinak). Nevím, jaký rozpočet řídil předtím, já jen rodinný. Ale tohle nejde dělat přímo, skokem, bez nějakého mezistupně. A tedy osobní zkušenosti s rozpočtem. I kdyby byl nejlepším ministrem financí v této Galaxii. Politická odpovědnost, kterou měl, mě nijak nepřesvědčuje. Nevím, co to je a jak se to projevuje. Byl už někdo souzen nebo dokonce odsouzen za politickou neodpovědnost? Nebo její důsledky? Má to nějaký vztah k odpovědnosti hmotné, kterou podepisuje každá pokladní v supermarketu? To jest když vznikne škoda jeho/její vinou, platí to ze svého?

Pan prezident Zeman mluvil o investování jako nutném předpokladu rozvoje. Mluví jako praktik investování. Přitom Prognostický ústav byl vysoce teoretické pracoviště, které investovalo tak maximálně do stavby své vlastní nové budovy. Na to by mi pan prezident, pokud bych vůbec nebyla pod jeho rozlišovací schopností, odpověděl něco ne k věci, ale ke mně. Říká se tomu argumentum ad hominem. Což je, podle Wikipedie, „argument, kterým se diskutující snaží vyvrátit oponentovo tvrzení poukazováním na oponentovy vlastnosti, jednání, na jeho skutečné nebo domnělé nedostatky.“ Něco, čím by mě zadupal do země. Nebo by si to aspoň myslel.

Tento systém preferuje mládí a to už samo o sobě zahrnuje ne moc dlouhou praxi. A pokud se podle toho vybírá na vyšší místa, směrem dolů to nebude jinak. Znamenalo by to ohrožení někoho méně zkušeného někým, kdo má zkušenost. To není jen názor můj, setkala jsem se s tím častěji. Pokud pojedete okolo 8.hodiny ráno autobusem do nějakého (většinou dost odlehlého, aby výstavba nebyla tak drahá jako v centru) tzv. Office Parku, Technologického parku a jak se všechna ta místa jmenují, uvidíte samé mladé lidi (tak do 25 let, třicátníků a starších moc vidět není). A taky vás napadne, že je na tom něco divného.

Personalistky sledují plynulou vazbu mezi jednotlivými zaměstnáními. Nemělo by jich být ovšem moc. Co to je moc, je subjektivní, max.vychází z nějakých zrovna užívaných pravidel. Např.pracovní místo by se mělo měnit po 5-7 letech, jak jsem někde četla. Zase se ta pravidla tak moc nepublikují, protože jsou subjektivní tuze a byla by, publikována, snadno vystavena zpochybnění. Nevědí asi taky, že pracovní smlouvy se uzavírají na dobu určitou, v poslední době třeba na 3 měsíce. I když v inzerátech se mluví o době neurčité.

Zažila jsem pár nových šéfů (naštěstí jen firmy, takže odstínění přímého vlivu přece jen nějaké bylo), kteří byli z úplně jiné branže, s úplně jinou zkušeností. Zazářili, uplatnili nějaké metody, otrávili všechny okolo a brzy zmizeli.

Klidně si myslete, že ze mě mluví slepá závist. Mluví ze mě hořkost. Měla jsem šéfy z oboru, a nikdy nebyli takoví suveréni. I když (nebo možná právě proto), že věci rozuměli a měli nějakou zkušenost. Jsou obory, které zkušenost vyžadují. Nedávali najevo pohrdání něčím, co nemůžou posoudit. Nejde jednoduše odsoudit někoho jenom proto, že je nesympatický. Tedy jde.

Jde vlastně všechno. Jen to zkuste. Se suverenní tváří můžete všechno. V centru města, na přechodu, i když svítí zelená, silnější, tj. auta, projíždějí. Prostě převaha. Na jedné straně cca jedna tuna při min.50 km/hod. (jsou rozjetí a dávají najevo, že kvůli vám nezastaví). Na druhé vy a vašich cca 80 kg, při rychlosti asi 4 km/hod. Kdo se asi zastaví, předpis nepředpis? Poslední dobou se to začíná takhle ustavovat. Také to, že přechod se přechází nejkratší možnou cestou, tj, začasté diagonálně. Takže při přechodu se před vámi náhle objeví někdo, kdo si zkracuje cestu. A přechod křižuje. Zvláště zábavné je, když ten někdo jede na kole nebo koloběžce. Ale to už je jiná věc. Nebo že by to souviselo? Se zkušenostní jalovostí? Nebo se suverenitou, která je s tím spojená?

Jsem zvědavá, až bude věk odchodu do důchodu posunutý nad 70 let, jak budou lidé mého věku (mně je 66 let) hledat práci. Jde o to, že úvahy nad výší důchodů musí z něčeho vycházet. Zcela jistě z předpokladu, kolik lidí bude pracovat.

• Teoreticky tedy budou pracovat a do důchodového systému (tzv.pojištění) přispívat.
• Prakticky budou obesílat firmy svými životopisy. Marně. Nikdo je nebude chtít.

Celý systém tedy stojí na podivných, nereálných předpokladech. Je to asi taková abstrakce od skutečnosti, jako ideální plyn. Neomezeně stlačitelný. Neexistuje, ale ta představa zjednodušuje úvahy. Jen nesmíte zapomenout, že jde o abstrakci od reality.

Chodím na brigádu, kde si přivydělávají absolventky VŠ, studentky i ženy nad 40, i schopné, ale už moc nedoufají, že najdou trvalou práci. Zkombinují několik brigád. Ty mladší nenajdou žádnou práci. A pokud by si nějakou našly, jejich životopis bude vykazovat mezery a tedy nehladký průběh. Takže mají zase smůlu.

Milé děti, jistě umíte číst. Některé i psát. Možná víte, co jsou zlomky, kvadratické rovnice, integrály, pokud jste ještě starší, možná už jste převáděli diferenciální rovnice na nějaký takový tvar, který už znáte, aby se s nimi dalo vůbec popasovat. Někteří jste se možná setkali i s takovou vymyšleností, jako jsou tenzory. Ale to vás, milé děti, před bídou neuchrání.

Nějak se mi ztrácí, jaký význam má v tomto systému vzdělání.

Můžete dělat, co vás zajímá. Pokud se k tomu dostanete přes personální agentury, headhuntery nebo šéfy, kterým musíte vyhovovat; nesmíte být ani moc špatný, ale ani lepší než šéf. Nesmíte být moc mladý, ale taky ne moc starý (tak nad 35, 40 let). Ženy radši nebrat. Budou mít děti, mají děti nebo, potom, jsou už staré ( tak 40+).

Nejlepší je dát se na politiku. To potom můžete řídit i to, co jste nikdy nedělali. A jinak byste se k tomu nedostali než právě přes tu politiku. Pokud jste dostatečně bezbarví, alespoň tak, abyste nestáli v cestě přání mocných, máte šanci. No a když se nedaří, nic se neděje. Budete odsunuti někam, kde nebudete překážet a budete mít dost peněz. Nebudete tedy pyskovat. Míst je dost, Evropa je velká a úředníků EU, volených i těch ostatních, rozhodně neubývá. A konec konců, je to placené lépe než v ČR: Pokud je to funkce volená, nemusíte si dělat starosti nejen s odborností, ale ani s jazyky. Na domácí půdě vám pomohou známosti. Odměnou za služby. Nebo za veřejnou podporu.

To je konec.

Snad ne úplný.

Ať už je tím myšleno cokoliv.