Jak se mění smysl slov

Někdy se zužuje, někdy rozšiřuje. Přenáší na něco/někoho jiného. Někdy se mi ten posun zdá komický. Třeba jako u slova médium:  

Cituji svůj Stručný etymologický slovník jazyka českého z roku 1978. Uvádí pouze tento jediný význam:

“médium prostředník u spiritismu; druh slovesného rodu. Z lat. Medius prostřední (v.mediace).” 

Před rokem 1989 se mluvilo o hromadných sdělovacích prostředcích. Bylo v tom názvu zprostředkování. To zní neosobně, jako: vy řeknete, my napíšeme. Co se děje, my popíšeme.

Na rozdíl od prostředníka, to jest osoby.

Ale hlavně, podle názvu, prý tyhle prostředky sdělovaly. Což zní jaksi méně ovlivněně a tajemně než médium. Zvláště proto, že médium má základní význam ten nejstarší, to jest spiritistické médium. A tedy jaksi nevědecké, láry fáry.

O cca 30 let později, v roce 2010, Slovník spisovné češtiny , Academia Praha uvádí u téhož slova, opět cituji: “médium … 1. odb.zprostředkující činitel; zprostředkující prostředí; … 2. zprostředkující osoba při spiritistických pokusech 3. výp. tech.paměťové m. zařízení na kt.lze zaznamenávat údaje (např. ...)”

Na závěr, opět etymologický slovník. Vždycky ještě chvíli hledám zajímavosti. Tentokrát :

“ješitný. Všeslov.”

“miliskovat se od zast.militký od milý”

A tak se mi vybavuje: Mílek bylo staré české pojmenování Amora. V dobách dávných, kdy dívky (panny) měly milého. A mladí muži (…) milou.

Ještě v šedesátých letech 20.století se milému/milé říkalo milenec/milenka.

A dnes se říká přítel/přítelkyně. Ne milý/milá nebo milenec/milenka.

A s tím se tedy žádný symbol Amora (dříve Mílka) nespojuje.