Svět včerejška

Že je rodina bez prostředků, člověk střídá jedno zaměstnání za druhým, to není ani dneska nic tak nezvyklého. Tedy pro ty, kdo odešli / byli vyhozeni / jejich podnik se (z různých důvodů) položil / … a museli si tedy hledat práci, dnes nejčastěji pracovní poměr na dobu určitout (3 / 6 / 12 měsíců).

Nezvyklá je jen možnost začít něco z fleku, nemít na to výuční list, maturitní vysvědčení nebo diplom. Moci to dělat u známé firmy, vydělat si tím a vyniknout v tom. Mám pocit, že kapitalizmus přišel do této země v době, kdy už byla dlouho a nevratně zaslíbena byrokracii. A všelikému dokumentování, tedy papírovému prokazování skutečností jasných (a třeba mnohokrát předtím již státnímu úřadu prokázaných) i ještě skrytých a neprokázaných. Nebo papírově nedokazatelných, ale cenných. Třeba talentu. Nedovedu si představit, že by se tady usídlovali utečenci, podobně jako v USA:

• Bez patřičného vzdělání, specializace a praxe. Nebo bez patřičných dokumentů o jejich nabytí. Pro cizince soudním tlumočníkem přeložených. A možná ještě notářem (nověji lze i na poště) ověřených. Případně neuškodí testík ze znalostí (sarcasm).
• Bez prokázané znalosti jazyka. Podle mé zkušenosti ani certifikáty SERR, dost nešťastná zkratka pro Společný evropský referenční rámec, často nikdo nebere v úvahu. Raději si vás prozkouší. Ústně a třeba i písemně. Takové podmínkové věty jsou oblíbeným chytákem (a propadákem). Často se u nás vyžadují znalosti, které by daly zabrat i rodilým mluvčím.
• Někdo zaujal něčím originálním, slovně i činností. A začal s tím v 42 letech. (Napadají mě otázky, které kladou personalistky: Co jste dělal před tím? Tady vám zaměstnání nenavazuje. Co ta pauza? Co jste dělal mezitím? Proč jste odešel z té firmy?

Titul jsem si, bez dovolení, vypůjčila od titulu knihy Stefana Zweiga. A protože jsem ho navíc nevrátila, tak jsem ho vlastně ukradla. Kniha je výborná. Vlastním. Koupenou, nevypůjčenou, neukradenou.

“ … Celé čtyři roky strávil ve francouzských zajateckých táborech, a když se vrátil domů, otec byl mrtev, rodina bez prostředků a Salomon střídal jedno zaměstnání za druhým. Jednou si dal do Vossische Zeitung inzerát: 'Právník podává informace o daních v sajdkáře svého motocyklu. Proč se nepotěšit z jízdy krásnou krajinou a přitom nezískat informace, jak ušetřit peníze?' . Tento inzerát rozhodl o jeho dalším osudu: upoutal pozornost lidí z propagačního oddělení Ullsteinova tiskového koncernu a Salomonovi získal zbrusu novou práci. Roku 1927 se poprvé setkal s fotografií a byl jí rázem okouzlen.Své první reportážní snímky dělal v roce 1928 v soudní síni během velkého hrdelního Kranzova procesu. Kameru měl schovanou v aktovce s dírou pro objektiv. Za tyhle snímky pak dostal od Ullsteinů sumu ve výši čtyř měsíčních platů, a nejen to: stal se rázem fotografickou hvězdou. Bylo mu téměř dvaačtyřicet, když konečně našel své životní poslání ... “

„ Jednoho dne v roce 1930, kdy začínala mezinárodní mírová konference, ministr zahraničních věcí Francie Aristide Briand radil svým kolegům, aby počkali s jednáním, pokud se nedostaví Erich Salomon. 'Co je to za konferenci, kterou nefotografuje Salomon? ' řekl. 'Lidé nebudou věřit, že naše zasedání je důležité.' Ministr sice žertoval, ale do značné míry měl pravdu. V té době už Salomon fotografoval všechna významná jednání politiků … ; vnikal dokonce na tajná zasedání, a pokud se mu nepodařilo dostat se dovnitř, fotografoval přes skla oken. Vysloužil si přízvisko 'le roi des indiscrets' - král indiskrétností ... “

„ … Jeho nejslavnější fotografie vznikaly v letech 1928-1932. V roce 1929 si ho pozval do Spojených států sám král tehdejšího tisku Hearst, jehož Salomonova práce okouzlila natolik, že pro každého ze svých padesáti fotoreportérů objednal kameru Ermanox. Výsledek ho zdrtil. Netušil, že kamera sama nestačí, že rozhodující je člověk, který je za ní ... “

Řeč je o Erichu Salomonovi (1886-1944), fotografovi. A asi, soudě podle předchozího, zajímavém člověku.Vystudoval práva. Skončil v plynové komoře v Osvětimi.

Nejen o něm si můžete přečíst v knize Daniely Mrázkové, Příběh fotografie, Mladá fronta 1985.

Vyšla nákladem 30 000 výtisků, cena vázaného výtisku 105 Kčs!!! Každému vybranému autorovi jsou věnované 2 str., tedy obvykle 4 fotografie plus doprovodný text. Kniha má 272 stran vč. rejstříku. Možná by se dala najít v antikvariátě. Vřele doporučuji. Kromě fotografií se lze setkat se spoustou zajímavých životních osudů. S jiným pohledem na historii 20.století. Nejen Evropy, ale i USA, méně Asie a Afriky.

Narazila jsem tu třeba na fotografii ze svatby ve Střední Asii, v některé z neruských republik bývalého Sovětského svazu. Pod obrazem Lenina u stolu s razítky sedí žena, vedle stojí muž; a mezi nimi, v jakémsi vyšívaném plášti, stojí cosi/kdosi, z něhož je vidět jen ruka s prstenem. Protože se tam píše, že středoasijské ženy ”… odkládaly parandži, závoje z koňských žíní, jež po staletí zakrývaly jejich postavy i tváře ….”, soudím,že to je nevěsta v parandži. A jak jsem si ověřila ve Slovníku spisovné češtiny, žíně je tuhý vlas v ocase a hřívě koně. Pokud měl zakrývat celé tělo, byl asi spíš z ocasu. No, není to povzbuzující, strávit celý pobyt na veřejnosti pod tuhými chlupy z koňského ocasu? Navíc při představě, s čím vším se ocas stýkal?