Poprvé: Košt vín. Laik poučuje

Všechno je někdy poprvé. Asi jsem nějak posunutá v čase, opožděná. Svůj první opravdový košt jsem zažila v 66 letech. Byl to dárek k narozeninám. Byla to tzv. Výstava vín. V malém moravském městečku (na vesnicích se pořádají taky). Tedy jihomoravských vesnicích. Vinařských. Nebylo to ve sklípku, ale v penzionu, hotelu, prostě veřejně přístupném prostoru.

Ten úplně první košt nepočítám, to byla tzv. řízená ochutnávka. Myslím jen dvou vín. S dlouhým výkladem. Snobsky se přitom nábožně poslouchalo. (Jako) znalecky koštovalo. A těm, co to nedělali, okolní ochutnávači dávali najevo, že jsou křupani. Hlasitě. Nebo jen pohledy; jak říkají vzdělanci, neverbálně. Trochu to připomínalo školu, kde se žáci snaží zavděčit paní učitelce. A odsoudí ty, kdo ji nábožně neposlouchají. Ať už si říká, co chce. Ale toho vinaře, který měl taky občanské povolání a v hotelu byl jen na ochutnávky, jsme s kolegou později navštívili. Byli jsme jen dva, kolega řídil. Bylo to na mně. Ale když jsem se ze sklípku vynořila, po ochutnávce vín a domácích kořalek jako ořechovice, mandlovice a nevím jaká ještě -ice, nebyla jsem ani opilá, ani mě nebolela hlava. A to ani druhý den. Přivezla jsem si karton vína. Tolik jsem jednorázově za víno nikdy neutratila. Ale tenhle Cabernet Sauvignon byl vynikající.

Jaksi od těch dob, a je to asi osm let, mi připadají vína ze supermarketů a hypermarketů, jakoby neměla nic společného s přírodou. Denaturovaná. Mám ráda svíravou chuť taninů, proto i čaj a červená vína. Ale ta ze super a hyper se mi zdají tvrdá a svíravá až moc. Nic jiného tam necítím. Kdežto od vinaře dokážu i já, laik, rozpoznat chuť a aroma ovoce. Nejčastěji švestky a černého rybízu.Ty mám ráda i jako ovoce.

Na tenhle (můj první) košt jsme přišly s dcerou brzy. Protože to bylo mimo Brno, přijely jsme. Už cestou, protože jsme jely busem, a vlakem, jsme při přestupování viděly dost lidí, co jelo asi za stejným cílem. Na místě jsme se postavily do jakési fronty, byly jsme druhé. Před námi byli ve frontě dva manželé, co prý chodí na košty asi 30 let. Byli na to náležitě vybaveni. Sportovní oblečení, pohodlné boty, batoh. A v batohu měl každy z nich nerezový stojánek s otvory; v nich 6 skleniček velikosti koštovacích sklínek (objem něco mezi frťanem a vinnou sklenkou). Ale, kupodivu, mluvili o tom, že víno jen koštují, nepolknou. Nepochopila jsem, jak to dělají. Ale nemusím vědět všechno. Když byly vylepeny na dveře informační cedule, byly dokořán otrevřeny. Na začátku se zaplatí, dostanete katalog vín, skleničku s nápisem Výstava vín ...

Pokud přijdete dost brzy, vyberete si stolek, vybalíte přinesené naporcované mlsky: sýry, olivy, klobásy, kusy chleba nebo rohlíků; viděla jsem taky paní, co mazala jakousi pomazánku na přinesené nakrájené rohlíky. No a pak chodíte s tou sklenkou a koštujete vystavená vína. To, co jste si vybrali v katalogu (podle počtu bodů, místa, jména vinaře, odrůdy, jestli je to pozdní sběr, barrique, ...). Maximum bodů je 100, ale podobně jako u krasobruslení, uděluje se max.tak 90. A to zřídka. Pod 76 bodů neberte, víno má nějakou chybu. Odrůdy s malým množstvím vystavených vzorků mívají nižší hodnocení, není moc s čím srovnávat. Jak jsme s dcerou zjistily, vína s nižším hodnocením (zkoušely jsme jen ta nad 76 bodů) nám často chutnala víc než ta s vyšším. Naše hodnocení potvrdil i spřízněný vinař.

Vína jsou v katalogu zařazená podle odrůd a označená také zkratkou s číslem. Vyhledáte polici s odrůdou. A tam podle čísla vybrané víno. Např. TČ 15 (Tramín červený, vzorek číslo 15). Já jsem si ho nazvala Tramín červený, fikaně převlečený za bílý, protože je to bílé víno. Navzdory názvu, který se týká červených hroznů). Slečna vám nalije, ochutnáte. A do katalogu si píšete poznámky k tomu, co koštujete. Já, jako každý začátečník, velmi vyhraněné, jako: Hnus, Nedá se pít. Jak to ohodnotil pěstitel vína, který katalog našel: To je vidět znalce. (Samozřejmě tvrdý sarcasm). Ale nemá se dívat do cizích poznámek, já jsem své názory nepublikovala. Jsem laik a na znalce si nehraju. Nechám se poučit, ale chápu, když nejsem pro znalce zajímavý partner. Ale, po pravdě, vinaři se znají a nedali by na výstavu něco, za co by se styděli. Takže jsem asi křivdila.

Začíná se bílým vínem, následuje růžové a končí se červeným.

Pohodlné boty jsou dost důležité. Jako u všeho. Dost se totiž stojí a přechází mezi vystavenými víny. Sklenice se vyplachuje mezi jednotlivými košty, k tomu slouží jednoduché ostřikovače. Víno nalévají děvčata v dlouhých zástěrách (jen vyjímečně hoši). Neviděla jsem jako obsluhu ženu ani muže tak nad 20. Na stolcích jsou něco jako vázy, do kterých můžete vylít (ne vyplivnout) to, co vám nechutná.

Dostanete opravdu jen od každého vína trochu, tak dva doušky. Protože i červená vína byla chlazená, zdála se svíravá až moc. Nám oběma. Vrátily jsme se kajícně k bílým. Vinař vysvětlil. Jsou tam hlavně ta červená vína, která se pěstují ve velkém a dodávají do těch super a hyper.

Můžete si taky koupit guláš, klobásu, sýry, za celkem slušné ceny, takové, jaké byly tak před 10 lety i v restauracích v centru Brna.

Domů jsme si koupily mimo TČ 15 a Hibernal. Jak jsme procházely katalog, zaujal nás ten název. A víno bylo vynikající. Výše zmíněný vinař potvrdil kvalitu.

Žádná opilost, žádné bolení hlavy. Žádný, jak jsem říkali kdysi, Váňův Dunihlav. Jak jsem četla v časopise Vesmír odpověď na dotaz Proč po levném víně bolí hlava? Hodně se ošetřuje sířením. Siřičitany způsobují bolení hlavy. Takže věřme odborníkům. Zachovejme si kritický rozum. Levné víno nekupuju. To raději žádné.

Neodsuzujte laiky. Na znalce nehraju. Ani se nesnažím vystavovat svou neznalost, jako správný křupan. Pravým znalcem vín může být asi jen vinař.

Ad Hibernal: Můj Stručný etymologický slovník jazyka českého říká, cituji: „ hibernace lék. umělé podchlazování. Z lat. hibernatio od hibernare přezimovat … Též přivodění léčivého spánku (u zvířat).“