Politické strany, novodobá to církev
U nás v letech 1948-1989 hlavně KSČ. Protože se členstvím byly spojené výhody (většina členů byla organizována a schůzovala na pracovištích), poptávka byla vyšší než nabídka. Proto si strana mohla vybírat a taky vybírala. Mluvím o poměrech v průmyslu, kde byl poměr THP (technicko-hospodářští pracovníci, SŠ a VŠ) a dělníků udržován na nějaké hodnotě, aby se neztratila převaha dělnické třídy. Protože technici měli velký zájem, kvůli vyhlídkám na postup. Vstup nebyl snadný, aspoň ne pro tzv.THP. V roce 1989 byl počet členů KSČ 1,7 milionů; shodují se na tom různé zdroje na Internetu (možná jen proto, že všechny čerpají z jednoho pramene). Kolem roku 2013 se odhadoval počet členů KSČM, nástupnické organizace KSČ, na 50 000. Jako v církvi, ani v KSČ ženy nezaujímaly významné místo.
- Zájemci o členství museli mít (myslím) dva ručitele. Nabídka členství, kterou vyhlédnutému přednesl člen strany, měla váhu. Po přihlášce byl možná nějaký pohovor, nevím, nebyla jsem nikdy členem žádné strany. Poté následovala kandidatura, myslím dva roky. Poté přijetí. Neloajalita trestána vyloučením, což znamenalo značné existenční ohrožení. Vzpomínám, jaké pobavení ve firmě, kde jsem tehdy pracovala, vzbudilo, když po dvouleté kandidatuře byl přijat za člena KSČ jeden kolega; nějak těsně po 17.listopadu 1989. Byl silně v rozpacích. Přijetí nebo odmítnutí, obojí bylo značně riskantní vzhledem k nejistotě, kam půjde vývoj.
- Stranické prověrky se lišily od církevních v tom, že byly systematické. Probíráni byli všichni členové, nejen ti, kdo nějak vyčnívali. Ale i skrytí potenciální vyčnívači. Nedávno jsem zaslechla, že při stranických čistkách po roce 1968 bylo vyloučeno 70 000 – 300 000 členů (KSČ to asi ví, ale nepoví; tahle přesnost je úžasná). A následovalo Poučení z krizového vývoje. Něco jako rozhřešení?
- Vylučování ze strany bylo cosi jako exkomunikace, jen vnější obřad nebyl tak spektakulární. Zádné svíce, odtrhávání výložek, facka před nastoupenou jednotkou. Ale následky návratu do řad nestraníků byly bolestivé, dá se říct, že vyloučený straník byl na tom existenčně a kariérně hůř než nestraník.
- Ostatní politické strany: Tak, jak postupně KSČ přestala a církev přestává být spojená se státem, a tedy se světskou mocí, nevyskytují se ani spektakulární exkomunikace. A nejsou oddělovány velké a malé exkomunikace. Jde prostě vždycky o vyloučení, tj. návrat mezi lid, ztrátu privilegií, které strana poskytuje. Ale politické strany vylučují. Nevidím dovnitř, nechci spekulovat. Zvenku to vypadá na něco podobného církevní herezi (kacířství), tj. člen trvá na stanovách strany nebo člen porušuje stanovy strany. Jak kdy. Obojí je vyloučeníhodné.
Vylučování skupinové, t.j. skupiny jako celku
Po roce 1968 existovalo i tzv.komplexní hodnocení zaměstnanců. Nevím, jestli byli nějací zaměstnanci vyňati. V mém okolí o nikom takovém nevím. Záleželo to asi hodně na prověřujících. A jejich pravověrnosti/krvelačnosti. Opakovaly se (myslím) po 2 letech, kdy se zjišťovaly změny proti předešlému stavu. Někteří si potom ani neškrtli. Když jsem měla jednu sestru od roku 1969 v Německu (ne v tom dobrém) a druhá emigrovala do USA v roce 1988, nedostala jsem se ani na služební cestu do Frankfurtu (am Main).
Nevím, nakolik se lišilo tohle komplexní hodnocení od stranických prověrek.
Tak mě napadá, jestli média dnes nepředkládají případy k odsouzení. A veřejnost neplní podobnou funkci, jakou Církevní rada v případu Barucha Spinozy, tj. usnese se a schválí, aby byl hrdina publikovaného případu dán v klatbu a vyloučen. Nepoužívá se sice termín exkomunikace, ale zato (obecně) slovo komunikace velmi často. Nebo se nepoužívá a jedná se: posílá se za dveře, nemluví se s, přestane se mluvit, když se dotyčná osoba blíží, ... Presumpce neviny jakoby neexistovala. Zato spekulace ano a dá se tím asi slušně vydělávat. Zaráží mně třeba štvanice na pana Kramného.
Jste vyloučeni prostě jen proto, že patříte k nějaké skupině. Bez ohledu na vaši individuální vinu. Jste klasifikováni a vyloučeni, ještě než se projevíte. Někdy nemusíte ani chodit, stačí poslat fotografii. Zajímavé je, proč je tak důležité přikládat k životopisům fotografie. A to se neúčastníte konkurzu na královnu krásy. Opět – nemusíte to udělat, ale pokud práci chcete, asi to uděláte. Jindy přijdete, poprvé a naposledy, o berlích, jako Rom,... Už se nevylučuje do ghett.
Je to tedy PŘED-sudek neboli zaujatý stereotyp.
Pokud jste mladí a zdraví, asi nevíte, o čem je řeč.
Vlastně je jednodušší, aby se skupiny poštvaly proti sobě. Nebo si to vyřídily uvnitř.
Pokračování příště. To be continued.