Byly doby, kdy bylo vězení pouhým čekáním na vlastní trest (stětí, vyhnání apod.). Dnes je věznění drahý špás, paradoxně placený i z daní postižených nebo jejich rodin.
Je stanovená min. plocha na jednoho vězně, vězeň má právo se vzdělávat, vystudovat střední nebo vysokou školu, někde má k dispozici počítač (nepřipojený k Internetu). Z daní. Náš kdysi nejznámější vězeň, R., (analogie přístupu Ivy Pekárkové), udržoval pozornost veřejnosti neustálými stížnostmi na porušování svých práv. A má i svůj blog, od 3.9.2007. Zatčen byl večer 14. května 2012. Jestli dobře počítám, od úterý 22. května 2012 11:23 , do pátku 24. srpna 2012 15:43 zveřejnil 16 blogů. (Není to náhodou ovlivňování svědků?).
Vězni mají práva. Ale stejně tak jako právo být volen není nárokem na to, aby byl člověk zvolen. Co musí splnit, jaké mají povinnosti?
Odhlídnu od těch, kteří spáchali trestný čin neúmyslně - nedbalostí, shodou nešťastných okolností apod.
Už se uznalo, že proces multikulturalizmu selhal. Vězni odsouzeni za úmyslné trestné činy mají, domnívám se, také jinou kulturu. Mám na mysli kulturu definovanou jako "soubor hodnot vytvořených tělesnou i duševní činností lidí a utvářejících lidskou společnost" ve smyslu Slovníku spisovné češtiny. Mají jiné standardy chování, protože uznávají jiné hodnoty. Oni žijou ve svém světě a chovají se tam podle svých zákonů. Většinová společnost žije ve svém světě a chová se tam také podle svých zákonů. Ty světy jsou po většinu času odděleny. Jejich průnik se děje viditelně v případě trestných činů. A protože důsledky svých činů porušili pravidla většinové společnosti, byli soudními zástupci této většiny odsouzeni. Byli sice omezen po nějakou dobu na svobodě pobytu, ale pochybuji, že to mělo nějaký jiný efekt.
Jaký smysl má trest bez pokání, což je, jak říká Slovník spisovné češtiny:" litování poklesků s předsevzetím polepšiti se." Nemám na mysli křesťanské pokání, ani formální lítost nad tím, co udělal a formální omluvu, tak jak jim to asi poradil obhájce, aby zmírnil trest. Ale uznání své viny, když už ne lítost a nějaká snaha o nápravu. V gruzínském filmu Pokání byla mrtvola každý den vykopaná z hrobu. Poté znovu pohřbená. A opět znovu vykopaná. Protože dotyčný se dopustil zločinů a zemřel, aniž by učinil pokání.
Co s tím?
Na straně trestající většiny je moc a zákon. Jsou potrestáni (pokud jsou chyceni). No a co? To není zřejmě důvod pro to, aby své jednání změnili.
Ve světě většiny je (většinou) spojena představa povinností a z ní vyplývajících práv.
Vězni slyší jen ta práva. Ocitli se ve světě většiny, mají tedy práva. Bylo by tedy na místě udělit jim jen taková práva, která odpovídají jejich povinnostem. Aby si vydělávali a jejich životní úroveň byla tak úměrná tomu, co si vydělají. Ve světě většiny tomu tak je (vyjímám skupinu těch, kteří jsou nějakým způsobem handicapováni). Např. by si vydělávali nějakou prospěšnou výdělečnou činností uvnitř věznice. Když je prý tak málo příležitostí vně věznice. Pokud vím, vězni lepili pytlíky, drali peří a nevím co ještě. Prostě nějakou činnost, kterou by si aspoň trochu zasloužili to, že mají zajištěné jídlo a mají jistotu, že nebudou druhý den bez střechy nad hlavou. Tenhle luxus jistoty na svobodě není. Zkuste se s takovými zásluhami domáhat nějakých sociálních dávek. I tak, po splnění nějakých povinností, by vězni pak měli čas na vzdělání a studium, ostatně tak, jak to má i většina lidí mimo věznice.
S voláním po právech by se mohla (nevězněná) většina domáhat toho, aby dostávali z rozpočtu stejné peníze jako vydává stát na jednoho vězně. Tedy těch 28 tisíc korun měsíčně. Takhle napsáno to zní divně.
Pro srovnání. Se starým způsobem trestu, určitě mnohem levnějším a efektivnějším (popis je historikův, podle skutečnosti):
Loupežná vražda, dvě vražedkyně (p.123), popraveny byly v říjnu 1730."Obě vražedkyně se chovaly velmi kajícně a samy uznaly, že si nazaslouží nic jiného než smrt."
Trest spočíval v:
- zavedení na dějiště vraždy
- kat jim sevřel ohnivými kleštěmi levou ruku (byly tedy ocejchovány a bolestí potrestány přímo na místě svého zločinu. Nebylo jim ale znemožněno obsluhovat své potřeby, pokud byly, většinově, praváci)
- v průvodu zvědavců odešly na popraviště před bránou
- byly sťaty
- těla byla zakopána pod šibenicí, tedy na místě potrestání
- oddělené ruce a hlavy byly vystaveny nad hroby ("oudy" byly tedy odděleny, takže je nebylo možno identifikovat ani spojit)
- při popravě byla prodávána i píseň Žalostivé rozloučení dvouch ženských osob... Což jedenkaždý důkladněji z písně vyrozumí. Z ní vyjímám předposlední sloku s mravním naučením:" A protož vy, kteří s námi jdete k tomuto místu, / bojte se Boha milého. važte si jeho pomstu / a za živé zrcadlo nás vždy před očima mějte, / by vás svatý Jan z Nepomuk hanby chránil, žádejte" . Poslední sloka je prosba vražedkyň o modlitbu za ně.
Takže summa:
- vražedkyně potrestány
- publicita trestu zajištěna
- tělo rozděleno na části. Takže bylo zajištěno, že jim žádný čarodějný lektvar život nevrátí. Nebudou tedy moci zločin opakovat. A (za tehdejšího stavu poznání) nebudou moci být identifikovány.
- vražedkyně se kají (tj. litují svého činu) a nabádají ostatní, aby se nedali stejnou cestou (protože ony samy už se nemůžou napravit)
- prosí za přímluvu za sebe.
Jaký efekt, kromě zbavení svobody pohybu, má dnešní vězení, nevím.
22.10.2013 jsem zaslechla, že na Pankráci se bude otevírat nové křídlo (pro asi 50 vězňů). Dřevěný nábytek, koberce, na chodbě TV s plazmovou obrazovkou.
A asi před 2 měsíci jsem zaslechla, že u Marca Dutrouta, odsouzeného za pedofilii, objevili kazety, kde začátek byl nenápadný, uprostřed pedofilní pornografie. Asi se už nudil u Playstation.
Začíná se to blížit tomu, co jsem četla v Monty Pythonech: Vrah 20 lidí odsouzen na půl roku. Podmíněně. A v jiné souvislost: Malicherná zvěrstva.
Není čas s tím něco udělat?
Máte, stejně jako já, právo na svůj názor. Neporušuji ničí práva. Prosím, respektujte (odlišný) názor. Nebo chcete, aby všichni měli stejné názory?
Literatura : Josef V.Scheybal: Senzace pěti století v kramářské písni Příspěvek k dějinám lidového zpravodajského zpěvu, vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové, 1991
