RETRO: Ostrov v mé paměti
Horníci na těžbě uranové rudy si sami říkali uraňáci, nebylo to nic pejorativního. Uraňákem se člověk obvykle stával poté, co se vyučil, nebo možná i vystudoval, a pak šel na brigádu tzv.na uran. A protože se tam tehdy dalo vydělat víc než všude jinde, obvykle zůstal.
Ostrov bylo uraňácké město, přistavěné ke starému městu. My jsme také rozlišovali staré město a sídliště. Asi proto, že sídliště všechny atributy města nemělo. Bylo to prostě jen sídliště. Bylo rozčleněné na tzv.etapy. Stavěli je vězni po částech, ohraničených na rozích strážními věžemi. To byly tehdy uzavřené dřevěné budky na dřevěných kůlech, asi ve výšce 7 m. Uvnitř seděl strážný, zřejmě s nabitou zbraní. Nevím, jestli vězni byli z okolí Jáchymova (cca 13 km odtud) nebo z Vykmanova (asi 3 km). Na mapě 1: 100 000 je vidět , že nejmenší rozeznatelné části půdorysu města jsou čtverce a obdélníky. Urbanistické členění, které se uplatňovalo už minimálně od středověku, tady mělo ještě tento důvod.
Pamatuju, že v Horním Žďáru byla určitě ještě v roce 1954 pohraniční kontrola. (jen pro zajímavost: Horní Ždár je asi 3 km od Ostrova směrem na Jáchymov. A od hranice s Německem leží asi 13 km). Zastavovala všechna vozidla a museli jste prokázat, že tam bydlíte nebo pracujete. V každém případě, od Horního Žďáru k hranicím byl omezený vstup (a zřejmě i pohyb uvnitř; jako dítě jsem to nevnímala). A to byla tehdy hranice s tou dobrou, spřátelenou NDR, oficiálně Německou demokratickou republikou, lidově zvanou Východní Německo. To jen pro ne-pamětníky.
O uraňácích se říkalo, že jsou to frajeři, že když jedou do Karlových Varů (z Ostrova cca 10 km), jeden taxík vezl klobouk, jeden hůl a jeden uraňáka. V těch letech ještě zdaleka nebyl všeho dostatek a uraňáci měli na příděly kvalitní anglické látky, froté ručníky a šproty. Mohli si nechat ručně šít boty. Což (nejen to) nebylo běžné. A bylo jistou známkou luxusu. Na uranu se dalo vydělat víc, ale nakolik to bylo přehnané, neumím posoudit, byla jsem tehdy dítě. Rizika práce v dole ale, samozřejmě, byla velká. Slyšela jsem, že signalizační dozimetry na výstupu ze šachty byly vypnuté, protože by neustále pípaly. V 60.letech hodně uraňáků, kteří prošli Jáchymovem padesátých let, umíralo.
Když jsme se do města stěhovali, na tzv.12.etapu, sídliště bylo ještě syrové; 12.etapa byla na jeho okraji. Myslím, že jsem tam ještě viděla prázdné strážní věže. Ještě nebyla zakrytá betonová koryta s potrubím na vodu a topení. Sem tam přes ně vedla dřevěná lávka - prostě jen několik prken vedle sebe.
Samotné sídliště bylo pojato dost velkoryse. Domy byly ještě cihlové, myslím 2-3 patrové, tedy bez výtahu. Byly zdobeny v duchu socialistické renesance čímsi jako sgrafity - pod okny měly pásy asi 30 cm vysoké s červenými (myslím abstraktními) ornamenty.
Společné příslušenství ve sklepě mělo velkou prádelnu s keramickým korytem na namáčení prádla, masivní bubnovou pračkou a samostatnou bytelnou odstředivkou na soklu. Vedle velká sušárna, asi 5x5 m. V další místnosti mandl s asi metr dlouhým válcem. Klíč byl putovní a myslím, že bylo nutno se objednat předem. Ale fungovalo to bez problémů. Pod schody byl prostor na kočárky a kola (nepamatuju, že by se někomu něco ztratilo). Každý byt měl svůj malý sklep, samostatnou zděnou (ne laťkovou) místnůstku, samostatně uzamykatelnou.
Byty měly kuchyň + 2-3 místnosti, s ústředním topením a dodávkou teplé vody. Byty s kuchyňskými kouty se nestavěly. Samostatné WC, koupelna s vanou (sprchové kouty rovněž nebyly). Mělo to ještě lidské rozměry. A domyšlené detaily, třeba zrovna to praní, sušení prádla a mandlování.
Většina rodin byli mladí lidé, otcové pracovali na uranu a zdravili se Zdař bůh. I v naší rodině, když se večer rozsvítilo světlo, říkali jsme Zdař bůh. Život tam byl poměrně přátelský, sousedé za teplých podvečerů sedávali na lavičkách před domem, povídali nebo hráli volejbal. Rodiny se navštěvovaly, televize teprve začínala (viz můj blog Když ještě nebylo kam přepínat), ne každý ji měl a tak se sousedi navštěvovali a koukali na TV společně.
Nový Ostrov tehdy měl málo obchodů.Museli jsme nakupovat v centru, kam jsme, se seznamem na papírku, jezdili na kole. Obchodní dům Brigádník a Kulturní dům ležely na náměstí vedle sebe. Zbytek náměstí tvořily obytné domy s obchody v přízemí. Myslím, že samoobsluhy tehdy ještě nebyly. Restaurace Družba stála kousek odtud. To bylo celé centrum.
Tehdy ještě nebyla nemocnice, v místech, kde dnes stojí, byla spousta ostružin. Za námi byl kopec Křížek, kam jsme chodili sáňkovat, v létě jsme se koupali na rybnících s pijavicemi, kousek od domu. Cestou jsme šli kolem stavby pekárny, kde hlídal Franta zvaný Šoustek. Starší tělnatý pán. Dráždili jsme ho pokřikováním Franta Šoustek, vzal ubrousek, šel si vytřít prdelku. Mohli jsme si to dovolit, protože nějakou dobu předtím nás vyzýval k tomu, abychom se mu ukázali nazí. Rozběhl se, celkem zbytečně, za námi. Ale kde byl on a kde my ...
O tom, jak jsme se oblékali, jak se pralo, nakupovalo, co se jedlo, jak jsme si hráli, o škole (byly tam děti z celé republiky, z hodně rozdílných prostředí), někdy příště. Aby toho nebylo moc najednou.
A abych nebyla jako ten ježek ve starém českém přísloví Sobě ježek kadeřav.
Pokorná Mirka
Asi přestanu psát blog
Můj článek Politická korektnost versus skutečnost byl přesunut do sekce "Soukromý blog", moje reakce na email adminů do sekce "Hydepark", viz níže. Rozděl a panuj?
Pokorná Mirka
Politická korektnost a Kodex blogera
Cituji email, který jsem dnes dostala. Po publikování svého blogu Politická korektnost versus skutečnost. Citace je označena uvozovkami a odlišným typem písma. Má reakce následuje.
Pokorná Mirka
Politická korektnost versus skutečnost
Vězeni se dříve říkalo korekce. Korekce jako náprava. Korektnost chápu jako správnost. Politická korektnost by tedy byla politická správnost. A tady je vidět, že jde o nějakou specifickou správnost.
Pokorná Mirka
Zákony profesora Parkinsona platí,
napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.
Pokorná Mirka
Čím méně víte, tím lépe spíte
Je titul knihy. Autor "David Satter (1947), je americký novinář a přední odborník na Rusko a bývalý Sovětský svaz. Vystudoval Chicagskou univerzitu a Oxford, kde získal titul z politické filozofie.
Pokorná Mirka
Drobná úvaha o zákonech
Všichni jezdí v autech, proto se nikam nedostaneme. Na všechno jsou zákony. Je jich nepřehledně mnoho. Proto si každý dělá, co chce. A ti, kteří nemají dost peněz na fikané právníky, budou občas potrestáni. Lépe nahodile.
Pokorná Mirka
Miloš Zeman a rok 1989
Vždycky znovu. Přemýšlím, proč vždycky znovu se objeví něco jako revoluce, snaha o obrodu nebo jak se to dá nazvat.
Pokorná Mirka
Zaprdlost na jednom místě a stěhování
Od konzervativních slonů - přes Boženu Němcovou - život na zámku Jemniště mezi dvěma výpravami turistů - po lov afrických kočkodanů.... " ten, kdo jakživ nikde nebyl, také nic neví: / neb na peci valený nikde není vážený"
Pokorná Mirka
Poezie v kuchyni
Některé mé kuchařky jsou notně staré. Když říkám notně, tak třeba z roku 1944. Namátkou: Tajemství malochovatelské kuchyně, podle které jsem kdysi připravovala králíka tak, aby nesmrděl.Knížky o koření a bylinkách. Jídla ze soji
Pokorná Mirka
Takové beztvaré cosi
Nejspíš by se tomu dalo říkat hrouda. Asi z hlíny. Vystrčí vás s tím přede dveře. Ukaž, co umíš. Lze s tím naložit různě.
Pokorná Mirka
Trest
Byly doby, kdy bylo vězení pouhým čekáním na vlastní trest (stětí, vyhnání apod.). Dnes je věznění drahý špás, paradoxně placený i z daní postižených nebo jejich rodin.
Pokorná Mirka
Není nic staršího než včerejší noviny?_16
Rusko-trochu jinak. Matematika a ženy. Předčasný pohřeb, inscenovaný. Váš pohřeb podle vašeho přání. Náš podle našeho.
Pokorná Mirka
Není nic staršího než včerejší noviny_15
Prosté vysvětlení proč rostou ceny. Národní památník odposlechu. Oblíbené téma EU, tentokrát v zajímavých číslech. Čísla ze Sicílie vypadají jako anekdota. Ale jen vypadají.
Pokorná Mirka
Retro: List paní a dívek/2
Svázaný ročník 1926 se mi otevřel na stránce s textem: Vaše malé příjmy nedovolují vám popřáti si radost z vlastní, nevypůjčené, ani nedarované, nýbrž za vlastní peníze a dle svého vkusu koupené knihy?
Pokorná Mirka
Retro: List paní a dívek/1
Ročník 1926 Listu paní a dívek. Ročník 1926 je to prostě proto, že takhle byl k dostání v antikvariátě. Dostala jsem ho kdysi darem.
Pokorná Mirka
Není nic staršího než včerejší noviny?_14
Týdeníky a rozhlas, z let 2010-2014. Skoro vše při starém. Posuďte sami.
Pokorná Mirka
?Není nic staršího než včerejší noviny?_ 13
A což teprve dva, nebo dokonce tři, čtyři roky staré týdeníky. Náhodný výběr, jak to šlo, co mě zaujalo. Nakolik jsou aktuální ještě dnes, posuďte, něco z témat, které hýbaly děním tehdy. Zvýraznění je dílem autora citovaného článku, pokud není uvedeno jinak:
Pokorná Mirka
Není nic staršího než včerejší noviny?_12
Pokračuji ve čtení starých (cca 2-4 roky) časopisů. A zjišťuji, že je to četba zajímavá. Už pro to srovnání. Nepotvrzené předpovědi, spekulace, stále stejné problémy. Stále stejná neochota nebo neschopnost něco s tím dělat. Co bylo pobuřující, dnes se stává běžným. Posuďte sami:
Pokorná Mirka
"Nezajímal jste se, jak to u nás v gubernii chodí?"
„ Podle mne není příliš těžké dát tu věc do pořádku, ale je k tomu zapotřebí jako ke všemu rozhodnost, jenže víte ... u nás ji nenajdete nikde, kde je nezbytná. U nás se teď namísto činů hrají úlohy z bajky o labuti, raku a štice, kteří se zapřáhli do jednoho vozu. Soudnictví táhne na jednu stranu, správa na druhou, zemstvo potáhne na třetí.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 229
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 700x
Prošla jsem pár místy a profesemi.
Nebyla jsem nikdy v žádné politické straně.
Část toho, co mě zajímá a napadá, publikuji tady.